..Devil..

„Nenávidím tě, Scotte! Jsi podrazácký hajzl a nechci, už nikdy s tebou nic mít!“ řvala jsem na svého teď už ex přítele.

„Moc dobře jsi věděla, že nejsem žádný svatoušek!“

„Ach, ano to jsem věděla, ale to, že se z tebe vyklube po třech letech pasák! Bože a to jsme se před měsícem zasnoubily. Nenávidím tě,“ vřískala jsem dál, nakonec jsem stáhla z prstu prsten a hodila mu ho k nohám.

„Jak dramatické, až se budeš chtít vrátit, nepočítej s tím, že ti jen tak odpustí a přijmu tě zpět,“ cedil skrz zuby.

„Ty mě něco odpouštět? Ty mě? To spíš já tobě! Odcházím a nikdy se už k tobě nevrátím!“

„Vždycky ses vrátila,“ řekl posměšně.

„Tentokrát už ne, tohle byla poslední kapka do mého poháru trpělivosti,“ vysvětlovala jsem mu své důvody.

„Ev, dobře, chápu tvé důvody, ale řekni mi, kam půjdeš. Nemáš kam jít a sama to víš moc dobře.“

„Tobě do toho nic není, je to moje věc, kam půjdu. Sbohem,“ odpověděla jsem a práskla mu dveřmi přímo před nosem.

***

Takže jsem udělala jednu tlustou čáru za minulostí. Teď jsem několik set kilometrů daleko, našla jsem si novou práci, podnájem a je mi skvěle. Mým novým domovem se stal domeček na kraji města Devil Lake, v Severní Dakotě, je tu nádherná příroda a lidi kteří drží při sobě.

Měla jsem štěstí, že i po letní sezóně sháněli ve zdejší restauraci servírku. Jejich původní se vdala a odstěhovala se do hlavního města za manželem, takže posilu uvítali a já potřebuju práci.

Dnes po měsíci co jsem utekla z druhého konce států, se zase zaobírám věcmi minulými.  Nějak pořád nechápu, jak si mohl Scott myslet, že se zařadím mezi jeho šlapky. Teď po důkladném rozboru samotného Scotta, nechápu, jak jsem si s ním mohla něco začít, prostě mi někdo nasadil růžové brýle přes oči, klapky na uši a já nic neslyšela a neviděla.

Do práce jsem to měla půl hodinky pěšky, takže jsem popadla kabelu s věcmi a vyšla z domu. O snídani jsem se starat nemusela, Jeremy ji jako pokaždé připraví pro všechny. Jeremy, modrooký a blonďatý kuchař, kterému bylo dvacet šest. Od Rebeky vím, že je to notorický holkař a zkouší to na každou novou servírku. Taky že to zkusil hned první den, ale u mě měl smůlu, po tom co jsem si užila se Scottem, nemam na chlapy ani pomyšlení.

Z mých myšlenkových pochodů mě vyrušilo troubení auta, které zastavilo vedle mě, a z okénka se usmíval Jeremy. Já o vlku a vlk za humny.

„Nechceš hodit do práce, krásko?“ řekl svůdně Jer.

„Klidně, ale tu krásku si odpust.“ Obešla jsem auto a sedla si na sedadlo spolujezdce.

„Jsem to jenom zkusil. Jak se dneska těším do práce?“

„Kupodivu se i dneska těším, snad nebude nuda jako včera.“

„Gee?“ oslovil mě mojí novou přezdívkou, kterou mi vymyslel.

„Ano?“

„Vašim nevadí, že jsi tak daleko od domova?“ zeptal se. Tuhle otázku už slýchám hodně dlouho a je asi na čase na ni odpovědět.

„Jeremy, já rodiče nikdy neměla,“ odpověděla jsem mu smutně.

„Cože? Nikdy?“

„Nikdy… jako novorozeně mě našli před dveřmi kláštera a vychovaly mě jeptišky.“

„Ty jsi jeptiška?“ zeptal se zvědavě.

„Ježíši ne, v osmnácti jsem musela odejít. Odmítla jsem se stát jeptiškou a zasvětit život bohu.“

„Takže jsi pobožná?“

„Trochu, už jsi skončil se zpovědí?“ optala jsem se ho.

„Pro teď jo, vystupovat, jde se makat,“ řekl a při tom se usmíval. Vystoupila jsem z jeho auta, které zaparkoval v postraní uličce a společně jsme šly otevřít restauraci.

***

Stál jsem za pouliční lampou a sledoval ji, jak připravuje restauraci na otevření, má puštěný rádio a pobrukuje si.

Brzo, už velmi brzo se k nám přidá, ale do té doby musí být hlídaná. Týden, už jenom týden a budeš zpět u svých Evangeline.

„Ano?“ Zvednu vibrující mobil v kapse.

„Máme problém,“ozve se z druhého konce.

„Jakého rozměru?“ Získá si mojí pozornost.

„Toho největšího.“

„Co se stalo?“ zeptám se už netrpělivě.

„Unesly ho z jeho rezidence!“

„Jak ho mohly unést? Vždyť byl hlídaný!“ štěknu do telefonu.

„To nechápe nikdo, pane.“ Jakmile mi začne říkat pane je hodně zle.

„Musíme ho najít a to co nejrychleji, máme týden možná méně,“ řeknu zmučeně a podívám se směrem k restauraci, kde mezi stoly pobíhá Evangeline.

„Hned všechny svolám a dáme se do pátrání.“

„Pošly někoho, ať mě vystřídá, jdu s vámi, nebudu tady jenom nečině stát a hlídat. On je teďka priorita,“ dal jsem rozkaz.

„Ano šéfe, hned vás někdo přijde vystřídat,“ řekl hlas na druhém konci a zavěsil.

Během pár vteřin se na kraji ulice objevil můj zástupce na stráži a já jenom s kývnutí na pozdrav odešel za roh, kde jsem se přemístil do svého domu. Vše už bylo v plném proudu a tak jsem vyhledal svého zástupce a dopodrobna se informoval o únosu důležité osoby.

***

Úderem osmé hodiny ranní jsem odemkla dveře od restaurace a otevřela je, aby dovnitř mohl ranní teplý vzduch, kterého jsem se nadechla.

Vrátila jsem se za barový pult a čekal první ranní ptáče.

Zrovna akorát doběhl kávovar a můj dnešní první host vešel. Vysoký svalnatý muž s hnědými vlasy po ramena a čokoládově hnědýma očima. Oblečený v modrých jeanech a zeleném uplém tričku zvýrazňující každý jeho sval.

Posadil se na barovou stoličku kousek ode mne a vzal si dnešní menu. Nechala jsem mu chvilku a vydala se za ním.

„Dobré ráno, co si dáte?“ zeptala jsem se naučenou frází.

„Dobré ráno, prosil bych jedno černé kafe a k tomu nějakou snídani. Můžete mi něco doporučit?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Samozřejmě, doporučila bych vám dnešní specialitu. Lívance s malinovou polevou, kopečkem zmrzliny a šlehačkou. Jsou vítečné.“

„Dobře, budu vám věřit a dám na váš úsudek,“ odpověděl a znovu se usmál.

„Věřte mi, ráno jsem je měla,“ řekla jsem mu a zapsala si jeho objednávku, kterou jsem v zápětí donesla Jeremymu.

Než Jer připravil snídani pro pana namakaného, stačila jsem mu objednat další dvě snídaně.

„Gee, máš tu ty lívance,“ křikl Jer z kuchyně. Vystřelila jsem jako raketa, abych je odnesla jejich majiteli.

„Přeju dobrou chuť.“ Usmívala jsem se zdvořile na něj a on mi úsměv oplatil. Nemohla jsem se mu dál věnovat, protože přišli další zákazníci.

Během hodiny jsem obsloužila dvacet hostů a vydala patnáct snídaní. Jeremyho vrčení z kuchyně o tom jak jsou lidi nenažraní, už po ránu jsem patřičně ignorovala a místo toho rozdávala úsměv na všechny strany, až mě z toho pusa bolela.

Konečně byl chvilku klid a já se mohla vrátit za bar.

„Jeremy chceš taky kafe?“ zeptala jsem se směrem k okénku.

„Ne, dík, jedno mi ráno stačilo, nejsem závislák jako ty,“ řekl pobaveně a vykoukl z toho svého kutlochu. Jenom jsem nad tím pokrčila rameny a nalila jsem si svojí, už druhou dávku kofeinu. Pohodlně jsem se opřela o pult za barem a dívala se ven z výlohy.

„Dnes je krásně,“ ozvalo se najednou vedle mě a já poskočila.

„Nechtěl jsem vás vylekat,“ dodal rychle hezounek.

„V pořádku, jenom jsem trochu zapomněla, že tu ještě jste.“ On bezva, tak teď jsem za úplného trotla.

„Nedivím se, sedím tu potichu a jenom pozoruju okolí,“ odpověděl a snažil se tak zamaskovat mojí blbou odpověď.

„Vy nejste zdejší,“ konstatovala jsem, ale zároveň se i ptala.

„Ne nejsem, jsem tu na dovolené. Mimo sezónu je tu málo lidí a lépe se relaxuje.“ Usmál se na mě.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, když mu začal zvonit mobil, podíval se po mně a s omluvným pohledem zvedl telefon. Poodešla jsem kousek dál, abych mu nechala soukromí, ale stále jsem ho slyšela.

„Našly jste ho?“ zeptal se a nestala dlouhá odmlka, při níž si prsty třel kořen nosu.

„Musíme ho od nich dostat co nejdříve,“ řekl zkroušeně do telefonu.

„Nebude to týden, přidá se k nám o hodně dřív.“ Chvilková odmlka.

„Já nevím, prostě jsi se spletl, musíme ho najít ještě pokud možno dneska, je v posledním stádiu, může to přijít každou chvílí. Copak chceš o ni přijít?“ Jeho hlas zněl naléhavě a zmučeně.

„Dneska zůstanu celý den v restauraci a budu netrpělivě čekat na jakékoliv zprávy… neboj jako oko v hlavě… ani na chvilku… dobře… zatím,“ odpovídal někomu rychle.

„Nepříjemný telefonát?“ zeptala jsem se a přišla k němu.

„Ne to ne, spíš špatné zprávy,“ odpověděl a při tom hleděl do prázdného hrnku od kávy před sebou.

„Ještě kafe?“ zeptala jsem se ho.

„Ano děkuji.“

„Co máte dneska v plánu? Smím-li se zeptal?“ Snažila jsem se navázat nezávazný rozhovor.

„Teď už nic, budu tu sedět, dělat vám společnost při dlouhých chvílích a čekat na nějaké dobré zprávy.“

„Vážně tu chcete strávit celý den?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Co je na tom divného? Nemáte náhodou dnešní noviny?“

„Tady jsou, omluvte mě.“ Podal jsem mu noviny a musela jít za právě příchozími.

Za panem hezounem jsem se dostala až v době oběda, kdy přišla Rebeka, na svojí směnu a mě tím připadla obsluha baru.

„Něco k obědu?“ zeptala jsem se pana hezouna.

„Něco určitě, ale výběr nechám na vás,“ odpověděl a usmál se. Na objednávku jsem mu napsala hamburgr s hranolky a já si u Jera objednala to samé. Zrovna byla chvilky klidu a tak jsem si mohla jít v klidu sednout a vychutnat si oběd. Vzala jsem oba dva talíře a šla si přisednout k hezounkovi.

„Dobrou chuť a jsem Gee,“ popřála jsem mu a pustila se do jídla s velkou chutí.

„Nápodobně, Roy“ řekl pobaveně.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se a podívala se nevěřícně na něj.

„Máš asi hodně velký hlad co?“ ptal se pobaveně.

„Jo, poslední dobou mam hlad pořád a dneska obzvlášť,“ přiznala jsem se a zároveň se svěřila se svým problémem.

„Je ten hlad hodně velký?“ vyptával se se zaujetím dál.

„Šílený, mohla bych sníst takovýhlech obědů klidně pět a nestačilo by mi to,“ odpověděla jsem. Podívala jsem se po něm a on se zamračeně díval do svého talíře. Cukl sebou, když mu začala vyzvánět kapsa kalhot.

„Nějaké nové zprávy?... to je dobře… v jakém je stavu?... Tak to máme problém… jo přesně ten problém… bude to nejspíš dneska, všechny příznaky souhlasí… chápu,“ domluvil a zavěsil.

„Dobré zprávy?“ zeptala jsem se ho po chvíli, protože jeho pohled byl zaměřený do blba. Pomalu otočil hlavu mým směre a podíval se na mě.

„Jedna dobrá a dvě špatné, ale je to lepší než ráno, to byly jenom špatné.“

„Tak alespoň nějaká ta dobrá, musím jít zase dělat,“ řekla jsem mu a on se jenom usmál a kývl mi.