..Devil..

Otevřela jsem ubrečené oči a dívala se do stropu. Celou noc jsem nespala, nešlo to, z očí se mi valily proudy slz a nemohla je zastavit. Přišla jsem o nový domov.

Ozvalo se ťukání na dveře, které se pomalu začaly otevírat, až se objevila blonďatá hlava.

„Můžu na chvilku?“ zeptal se Carlisle.

„Ty vždycky,“ zašeptala jsem.

„Bello, to s tím domem mě mrzí,“ řekl velmi potichu.

„Byl od mamky,“ škytla jsem.

„To chápu. Volala, máš zůstat u mě a Aro zuří,“ informoval mě o dění ve Volteře.

„Neudělal jim nic, že ne,“ řekla jsem a vyděšeně se na něj podívala.

„Potrestal je, ale tvoje mamka na to dohlížela, tak se nemusíš bát.“

„Děkuji.“

„Bell, kluci byli u domu, ale jediné, co zůstalo, bylo auto v garáži mimo dům. Přivezli ti ho, Alice zatím nakoupila nějaké nejnutnější oblečení a až ti bude líp, prostě, až se na to budeš cítit, půjdete spolu nakupovat.“ Tak a otázka stěhování byla vyřešena, nic mi nezbylo.

„Můžu?“ Nakoukla do pokoje Alice, Carlisle se jenom usmál a zvedl se z postele, aby uvolnil místo.

„Neseš snídani?“ zeptal se Carlisle.

Posadila jsem se na posteli, neřešila jsem rozcuchané vlasy, napuchlé oči a jenom uhladila peřinu.

„Ty máš ale ránu.“ Upřímná jako vždycky.

„Dík,“ zašklebila jsem se na ni.

Alice mi položila tác se snídaní na nohy. Podívala jsem se na všechny ty dobroty a můj žaludek se přihlásil o slovo. Vzala jsem do ruky rohlík s marmeládou a zakousla se, tak proč mi to tedy začalo připomínat bláto? Žaludek se mi kroutil hlady, ale sousto jsem nedokázala polknout.

Děsně dlouho jsem sousto převalovala v puse, než se mi ho povedlo spolknout, zbytek rohlíku jsem položila zpět a omluvně se podívala na Alice.

„Z toho si nic nedělej,“ mávla nad tím Alice rukou. Vzala podnos a upíří rychlostí ho odnesla. Během vteřiny byla zpět.

„Zkus tohle,“ podala mi láhev s krví.

„Myslíš?“ řekla jsem.

„Když to nezkusíš, tak to nezjistíme.“

„Zkusím.“ Jak jsem slíbila, tak jsem udělala. Z láhve jsem odšroubovala víčko a přiložila si ústí lahve ke rtům, naklonila ji a polkla. Tak tohle se mi rozhodně nehnusilo. Dala jsem si pár loků, lahev zpět zavřela a podala ji Alice.

„Dík.“

„Víc nechceš?“ zeptala se udiveně.

„To mi stačilo,“ řekla jsem tiše.

„Můžu?“ objevila se ve dveřích Edwardova bronzová hlava.

„Pojď, už stejnak musím do školy,“ řekla mu Alice.

„Škola? To jsi mi to nemohla říct dřív?“ začala jsem vyšilovat.

„Klid, Bello, máš na týden omluvenku kvůli nemoci. Carlisle to tobě a Edwardovi zařídil,“ řekla mi Alice.

„Proč i jemu?“ zeptala jsem se udiveně a přitom se mračila na Edwarda.

„Umíš se hezky mračit,“ nadhodil jen tak Edward.

„Cože?“ vyjeveně jsem se na něj podívala.

„Edward zůstane doma také kvůli tomu, aby tu s tebou někdo byl. Nechceme tě nechávat samotnou,“ vysvětlovala mi Alice.

„Nejsem přece nemohoucí,“ zavrčela jsem.

„Já ale milerád zůstanu, to není vůbec žádný problém,“ řekl Edward a mírně se u toho usmíval.

„Co je tu k smíchu?“ zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

„Já mizím. Všichni jedeme do školy, Carlisle je už v nemocnici a Esmé je na stavbě nějakého nového domu,“ podala Alice informace a už jí nebylo. Venku bylo během chvilky slyšet startování auta a jeho odjezd po kamínkách před domem.

„A jsou pryč,“ řekl úlevně Edward.

„Proč tak radostně?“ řekla jsem zvědavě.

„To ty myšlenky.“

„Ty to neumíš vypnout?“

„Umím, ale svojí schopnost moc nepotlačuju, když ji dlouho nepoužívám a pak zase začnu, mám z toho migrény,“ vysvětloval mi.

„Upíři mají migrény?“ řekla jsem udiveně.

„Nejsem čistokrevný upír,“ usmál se.

„Tak proto ta zelená v očích.“

„Dřív byly celé zelené,“ řekl smutně.

„Hezká zelená.“ Bože co to plácám.

„Nech zelenou zelenou. Tohle jsem ti přinesl.“ Vyndal z kapsičky u košile řetízek s malým srdíčkem.

„Kde jsi to nešel?“

„V hromádce popela,“ řekl neurčitě.

„Takže v tom, co mi zbylo z domu.“

„Bello, z toho domu fakt nic nezbylo. Kdo ti to udělal?“ zeptal se.

„Kamarádi, upíři.“

„Tak to jsou tedy kamarádi, když ti podpálí dům, nechají ho shořet a zmizí,“ řekl dost rozhořčeně.

„Oni mi volali a já je poslala ke všem čertům. Jo a děkuju za ten řetízek, je od mamky,“ vysvětlila jsem mu situaci kolem mých upířích kamarádů.

„No, když myslíš, ale upíři a oheň? To nejde k sobě.“

„Demetri jenom učil Jane vařit,“ povzdechla jsem si zmučeně.

„Demetri? Jane?“ Jaj… měla jsem být zticha.

„Jo, přátelé,“ pípla jsem tiše.

„Voterská garda a přátelé?“

„Ty je neznáš, tak jako já, oni jsou hodní,“ obhajovala jsem je.

„Znám je, to mi můžeš věřit. Je pravda, že jsou hodní a skvělí k upírům, co mají rádi, ale také to jsou prvotřídní zabijáci.“

„To je mi velice dobře známo, patřila jsem k jejich skupině.“

„Víš, že na tohle zapomínám. Nevypadáš jako zabiják první třídy, ale jsi jím.“

„Dlouho jsem nic nepodnikla. Měla jsem to zakázané. Prý pro moje dobro, spíš pro mého budoucího manžela,“ odfrkla jsem si.

„Manžela?“ řekl zděšeně.

„Budoucího,“ řekla jsem významně.

„Škoda, ale já si nemam na co stěžovat,“ řekl smutně.

„Jak to?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jsem zasnoubený, přání rodiny.“

„Jak starodávné zvyky,“ řekla jsem sklíčeně.

„Upíři jsou staří a některé moderní doba nezajímá,“ řekl zmučeně.

„A co ty? Patříš mezi staříky?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Já jo, ale ty podle všeho taky,“ řekl Edward.

„Ani mladá, ani stará, pořád mi bude osmnáct,“ řekla jsem rozhodně.

„Věčné mládí. Zní to jako prokletí,“ řekl Edward smutně.

„Po dost dlouhé době se to prokletím stane,“ řekla jsem smutně.

„Stane se to jenom v případě, pokud věčností proplouváš sama, bez milujících lidí kolem tebe nebo milující osoby,“ dedukoval Edward.

„Já ti milující osobu, milujícího muže nenajdu. Můj muž mi byl udělen a budou po mně chtít následníka.“

„Třebas tě tvůj manžel bude milovat.“

„On mě možná ano, ale já jeho ne.“

„Moje manželka bude bez milujícího manžela, protože moje srdce bude bít pro jinou,“ řekl smutně.

„Proč tak smutně?“ řekla jsem zvědavě.

„Nemůžu s ní být, jsem zasnoubený, Bello.“

„Dokud nemáš ten kroužek na prstě, jsi pořád svobodný muž.“

„V tom případě ty jsi svobodná žena.“ Vrátil mi to hned.

„U mě je to jiné, Edwarde. Já musím zůstat nedotčená, ať je mi kolik chce.“

„Bello? Kolik ti je?“ začal být Edward zvědavý.

„Skoro dvě stě let. Patřím do starého železa, kdo by si takhle starou babu bral?“ řekla jsem s humorem.

„Já bych si tě vzal a to bez váhání. Jsem starší Bello, jednou tolik.“

„Ty… ty… ty by sis mě vzal? Edwarde, nežertuj, znáš mě jenom krátce, ty nevíš, jaké zkažené věci jsem provedla ve jménu své rodiny. Edwarde, já nejsem hodný člověk, jsem prohnilá skrz na skrz.“

„Pro mě jsi čistá jako lilie, nezajímá mě, co jsi dělala dřív.“

„Podívej se na moje ruce, tak podívej se!“ křičela jsem na něj.

„To nic nedokazuje,“ řekl.

„Ne, to dokazuje všechny špinavosti, co jsem provedla, upíry co jsem pozabíjela. Ve Volteře se musím tvářit kameně a necitelně, ale uvnitř mě to z žírá, ničí, hnije to ve mně!“

„Bello… já…“ snažil se mi něco říct.

„Ne, neříkej to. Edwarde, prosím, mlč a už nic neříkej,“ snažila jsem se ho zastavit dřív, než bude pozdě.

„Nech mě to říct. Já ti to musím říct! Miluju tě Bello, nikdo a nikdy tě v mém srdci nenahradí.“

„Tohle jsi neměl říkat. My dva nemůžeme být spolu. Nech mě prosím o samotě,“ řekla jsem smutně a rozbrečela se.

„Bello, já ti nechtěl ublížit,“ řekl sklíčeně a šeptem.

„Tohle bolí víc než fyzická bolest. Odejdi prosím.“

„Nechám tě tady samotnou, ale nepočítej s tím, že se tě vzdám. Udělám všechno proto, abych mohl být s tebou,“ řekl Edward a odešel z pokoje.

„To se nesmí stát, nesmí, jinak ho Aro zabije,“ šeptala jsem sklíčeně.

Mobil mi ležel u postele, neváhala jsem ani minutu, vzala ho do ruky a zmáčkla rychlou volbu.

„Bellinko, co se děje?“

„Vracím se.“

„Zařídím ti letenku.“

„Na letišti jsem do dvou hodin.“

„Budu na tebe čekat u výstupu.“