..Devil..

Po 300 letech

Marcus

Dnes slaví Anthony své 300. narozeniny. Včera, když se vrátil z boje s posledními novorozenými, kteří nám dělali velké problémy, jsme spolu měli rozhovor. Chce odejít z Volterry, já nejsem proti, aby šel do světa, a proto jsem ho poslal i za bratry, aby jim řekl svoje přání. A ať po vyslechnutí jejich názoru se rozhodne. Jenom přikývl a řekl, že děkuje za mou podporu a vydal se za mými bratry.

Anthony

Poté, co jsem si promluvil s otcem, jsem se vydal za Caiusem. Ara jsem si nechával naposled.

Stál jsem před pracovnou Caiuse a lehce zaklepal.

„Pojď dovnitř Anthony.“ vyzval mě.

„Tak povídej, vím, že máš něco na srdci. Tvůj otec mi řekl, že se mnou budeš chtít v nejbližší době mluvit,“ řekl a usmál se.

„Ano, to je pravda. Já... víš... chtěl jsem se tě zeptal, co bys řekl tomu… že bych odešel z Volterry?“ vyklopil jsem to ze sebe koktavě. Caius se na mě podíval a povzdechl si.

„Musím se ti přiznat, že jsem to dříve nebo později čekal. Víš, je to takové nepsané upíří pravidlo, ti kteří jsou ve Volteře od narození nebo své přeměny, tak jakoby padali do stereotypu a přestává je to zde bavit. A hlavně, ti co jsou vzhledově tvého věku a nepijí lidskou krev, ne že ty bys za to mohl. Já tě plně chápu, nedokážu si představit, kdybych slyšel poslední myšlenky své oběti,“ při té představě jsme se oba zachvěli a pokračoval dál Caius, „tito upíři mají více lidské chování, dokáží utvořit větší skupinu a poté se vydávat za obyčejnou lidskou rodinu. A ti co jsou na pohled mladí, často chodí do školy. Já nejsem proti a věřím, že ani tvůj otec. Bude pro tebe velká zkušenost vyzkoušet si to, ale nevím jak pochodíš u Ara,“ poslední část věty řekl trochu sklesle.

„Víš… stejnak se budeš muset jednou vrátit do Volterry a usednout na trůn. Tak myslím, že jsem ti řekl vše, co jsem chtěl a možná i trochu víc a ani tě nenechal položit mi otázky,“ tomu jsme se společně zasmáli, „ale teď bys měl už jít za Arem a zbytečně to neprotahovat. Čím dřív budeš vědět jeho názor, tím dřív se ti uleví. Věř mi,“ řekl a povzbudivě se na mě usmál.

„Mockrát ti děkuji strýčku Caio,“ odpověděl jsem mu a usmál se na něj.

Vstal jsem ze židle a odcházel. Ještě než jsem, za sebou zavřel dveře, zahlédl jsem jeho ustaraný pohled, ale jakmile viděl, že ho sleduji, hned se povzbudivě pousmál.

Před Arovou pracovnou jsem chviličku přešlapoval a nevěděl, jestli ano nebo ne. Ale z mého rozhodování mně vytrhl pobavený hlas z pracovny.

„Tak půjdeš dovnitř nebo mi tam chceš vyšlapat cestičku Anthony?“ zavolal Aro.

Pomaloučku jsem otevřel dveře a hned je za sebou zase zavřel. Aro seděl za svým stolem a bylo na něm vidět, že je velice šťastný, ale v myšlenkách neměl ani náznak proč.

,Tak se posaď. A řekni mi, co máš na srdci.´ Promluvil na mě Aro v myšlenkách, rád to dělal a hlavně při soudech... velice se v tom vyžíval, hlavně ho bavil pohled na nic nechápající odsouzence.

„Já... víš... nevím... no... nevím jak to mám říct.“ začal jsem ze sebe soukat nějaká slova. Aro se na mně pobaveně podíval.

,Snad to nebude tak hrozné. Nemusíš se ničeho bát, jen se zeptej.´

„Tak dobře... víš... chtěl bych odejít z Volterry.“ a bylo to venku. Podíval jsem se na něj, ale jemu zamrznul na tváři jeho blažený úsměv, který mě vytáčel k nepříčetnosti. Jeho obličej postupně měnil grimasy... naštvaná, uvažující, váhající, rodičovská a nakonec i chápající. Cože? Viděl jsem dobře? Chápající? Tak tohle jsem nechápal. S tím, že jsem zablokoval jeho myšlenky jsem nic nechápal. Chtěl jsem mu dát trochu soukromí a já ani nechtěl v tu chvíli ty myšlenky slyšet, protože jsem se jich bál. To nehorázné ticho nakonec prolomil Aro.

„Musím říct, že jsi mne velice překvapil tímhle tvým rozhodnutím, ale abych přiznal, dost tě chápu. Sám jsem na pár let opustil zdi Volterry, ale to jsem byl opravdu mlád. I když se mi to v tuto chvíli velice nelíbí, že bych tě měl pustit.“ odpověděl a pořád mě bedlivě sledoval.

„Ty neposloucháš mé myšlenky?“ zeptal se najednou.

„Ne. Chtěl jsem tento rozhovor vést normálně. Ale jestli ti to vadí, hned to napravím.“

„Ne to je v pořádku. Je vidět že je pro tebe tento rozhovor velmi důležitý. Znám tě, vždy když ti na nějakém rozhovoru záleží, vždy začneš blokovat myšlenky a já si toho nesmírně vážím. Jsem rád, že tě Marcus vychoval takového.“ to mě velice překvapilo, hlavně od Ara.

„Dobře souhlasím, abys odešel, ale mám pár podmínek a jednu velice důležitou,“ odpověděl, Aro.

A sakra, co bude na oplátku chtít? Náhradu za mě? Nebo něco horšího?

„Dobře, jsem schopen je přijmout, a pokud to bude v mých silách, tak je i splním,“ odpověděl jsem klidným a vyrovnaným hlasem. Aro, se jen souhlasně pousmál.

„Tak tedy. Nejdříve, neodejdeš dřív, než se oslaví tvé narozeniny.“ takže to je první? Jednoduché.

„Souhlasím. Odejdu, dejme tomu, dva dny po nich?“

„Dobře. Za druhé: na tvé oslavě bude můj známý, kterého mám rád a velice si ho vážím. Chci, aby se tě ujal a vše ti ukázal a vysvětlil. Nemusíš se vůbec bát je to také vegetarián.“ usmál se.

„Souhlasím. Budu mu za to vděčný.“ tak tohle se mi naopak líbilo. Záleží na tom, jak moc je oddaný Arovi, nerad bych, aby to byl nějaký jeho zvěd, co mu bude podávat každodenní informace.

„Další podmínka je, že nebudeš používat příjmení Volturry, nechci, aby se někdo dozvěděl, že jsi následník trůnu. Budeš používat své první jméno Edward, jako Anthonyho by tě mohl poznat kdokoliv. Převezmeš příjmení Carlislea, které budeš používat.“

Souhlasně jsem přikývl. Stejnak jsem nechtěl používat jméno z Volterry.

„Tak teďka jedna velice důležitá podmínka, kterou musíš splnit, protože je to tvoje povinnost jako nastávajícího vládce.“ když to řekl, jenom jsem na sucho polkl, i když to vůbec nepotřebuji.

„Dnes jsem se dozvěděl, že Maria čeká holčičku. A ty, jakožto první mužský nástupce, se staneš jejím mužem.“ vyvaleně jsem na něj hleděl, neschopen slova.

„Měla by se narodit kolem tvých narozenin. Předpokládám, že ji nebudeš chtít asi vidět.“ podíval se na mne. Já jenom záporně zavrtěl hlavou.

„Dobře tedy, v den jejího narození budete automaticky zasnoubeni. Až přijde čas a bude dostatečně velká a já spolu s bratry uznáme, že je ta pravá chvíle, uspořádáme ve Volteře svatbu. Tobě včas zavoláme a ty se dostavíš. Poté budete mít na sebe nějaké to století, a až uznáme, že je čas předat pravomoc našim potomkům, vrátíte se do Volterry a zasednete na trůn, jako správní vladaři.“ při jeho dlouhém proslovu se mi významně díval do očí, abych pochopil, že to myslí smrtelně vážně a že není cesty zpět. Kysele jsem se ušklíbl a toho velice pobavilo. Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem mu to tím potvrdil.

„Chápu a přijímám. I když velice nerad, ale chápu, že není cesty zpět.“ odpověděl jsem a neskrýval nechuť ve svém hlase.

„Mám jenom jeden dotaz. Kdy se ona dozví o mně?“ zeptal jsem se zvědavě.

„V den svých 200tých narozenin, pokud se kolem ní nebude nikdo motat dříve. Ale abych nezapomněl. Ani jeden z vás nebude znát tvář toho druhého. Buďto na to přijdete sami, pokud se někdy někde potkáte, nebo až u oltáře. A teď bych se tě chtěl ještě zeptat na jednu otázku a doufám, že ji nebudu muset nikdy využít.“ zkoumavě jsem si Ara měřil.

„O co jde?“ zeptal jsem se podezíravě.

„Jde o to, že kdyby byla Volterra v ohrožení, nebo kdyby se vynořily nějaké veliké potíže, při kterých bychom tě potřebovali taky nebo na bojišti. Zda bys byl ochoten přijet a pomoci.“

„Má to být jedna z podmínek nebo je to vážně jenom otázka? Já jenom, že mi k tobě otázky nebo přání nějak nejdou. Neuraz se.“ odpověděl jsem mu na otázku otázkou. Pobaveně se zasmál.

„Samozřejmě jako tvůj otec. Je vidět že jsi jeho. Ne, je to vážně otázka. Myslím, že tou podmínkou svatby bych ti už žádnou jinou závaznou podmínku dávat nechtěl. Přece nepřijdu o svého talentovaného, nejstaršího a zatím jediného synovce.“ pobaveně se na mě podíval.

„Dobře, ale nic neslibuji.“ doufám, že mu to takhle bude stačit. Aro nevypadal nějak nadšeně, ale kupodivu mu to stačilo.

„Nyní můžeš jít za otcem a všechno mu říci. Jo a prosím, řekni mu o dceři.“ jenom jsem přikývnul a vydal se ke dveřím. Než jsem je však zavřel, ještě na mne zavolal.

„Řekni Marcusovi a Caiusovi, že bych si s nimi potřeboval promluvit ohledně nějakých důležitých záležitostech. Prosím.“

„Vyřídím.“ a vydal jsem se směrem ke Caiusově pracovně.

Zaklepal jsem na dveře pracovny a nakoukl dovnitř.

„Můžu na chvilku?“ optal jsem se. Caius zvedl hlavu a když mě zahlédl jen se usmál a rukou mě vyzval, ať se posadím a chviličku vydržím. Přišel jsem ke stolu a posadil se, počkal jsem až něco dopíše. Caio odložil brk a upřel pohled na mě.

„Takže. Vidím, že jsi to přežil.“ odpoví s pobavením v hlase.

„Jo. Přežil, ale nevyšel jsem z toho jen tak.“ a kysele jsem se ušklíbl. To Caiuse zmátlo a významně se na mne podíval a tím mi dal jasně najevo, že mám vše říct a on bude poslouchat bez přerušení.

Tak jsem mu všechno vyklopil, až na tu svatbu.

„Jak zná Carlislea, tak tomu se zalíbíš, tam není co řešit. Ale mám takový pocit, že to není vše.“

„Ne není. Mám ti vyřídit od Ara, že to bude holka.“ v tu chvíli to Caus pochopil a podíval se na mne soucitným pohledem.

„Předpokládám, že mi neseš i zprávu.“

„Máte se sejít v jeho pracovně a budete řešit nějaké důležité věci.“ odpověděl jsem mu.

„Běž za otcem a vše mu v klidu řekni.“ řekl mi otcovským hlasem. On se ke mně vždy choval jako k synovi, měl mě rád. Aro ze mě měl jenom prospěch. Usmál jsem se na něj a vydal se za otcem.