..Devil..

Anthony

Od včerejšího večera se do Voltery sjíždějí upíři ze všech koutů země. A mně z toho hučí v hlavě, kdybych byl člověk, nejspíš bych měl silné bolesti hlavy. Proto kdykoli mě nikdo nepotřebuje, vypadnu z hradu a toulám se lesem. Otec chápe, jak je to pro mě nesnesitelné a proto mi dovoluje opustit zdi Voltery.

Najednou se mi rozvibruje mobil v kapse. Caius? Co se asi děje.

„Ano?“

„Antony, vrať se zpět. Přijel Carlisle a já ti ho chci v klidu představit. Na plese budeš mít jiné povinnosti a nechci, aby to udělal Aro.“ pověděl mi otcovským hlasem.

„Dobře, dej mi minutku.“ a zaklapl jsem telefon. Upíří rychlostí jsem se vydal zpět za hradby Voltery, ještě že z nich za chvilku vypadnu. Samolibě jsem se usmál. Na další přemýšlení jsem neměl čas, protože jsem už stál před Caiusovou pracovnou. Zaklepal jsem a vešel dovnitř.

„Jsi tu rychle.“ podíval se na mě a pousmál se. Když ho vidím se usmívat, vždy mi to trochu pozvedne náladu.

,Tak se posaď, přece tam nebudeš stát jako solný sloup.´ Poslal mi myšlenku a já se jenom pousmál.

„Antony dovol, abych ti představil mého dlouholetého přítele Carlislem.“ řekl a podíval se ke dveřím, do kterých právě vcházeli dva upíři. Ten menší měl blond vlasy a podle vzhledu vypadal tak něco málo přes třicet. Ten druhý vypadal jako pěkný rváč, silné vypracované tělo a krátké černé vlasy. Oba měli oči zbarvené do tekutého zlata, bylo na nich vidět, že se živí zvířecí krví. Carlisle přišel až ke Causovi a potřásli si rukou, ten druhý zůstal opodál a obezřetně se rozhlížel kolem sebe.

„Rád tě zase vidím, Causi. Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy.“ usmál se na něj.

„Ano to je. Jsem rád velice rád, že jste přijali naše pozvání a přijeli.“ bylo na něm vidět, že má opravdu velkou radost.

„Carlisle dovol, abych ti představil svého synovce Anthonyho a také následníka Marcusova trůnu.“ pověděl mu s úsměvem a pohlédl na mě. Carlisle mě teprve v tuto chvíli zaznamenal, že tam sedím v přítmí rohu. Pomalu jsem se zvedl a vydal se k němu.

Slyšel jsem zalapání po dechu, i když to určitě nepotřeboval.

,Cože, Tohle je následník trůnu? Počkat, je to upír, ale proč má zelenozlaté oči? Sakra a vypadá rozhodně líp než jakýkoli jiný upír, je takový hezčí, vypadá jako princátko.´ Při jeho myšlenkách jsem se musel v duchu pousmát, ale navenek jsem si zachoval svou kamennou tvář. Přišel jsem k němu a podával mu ruku.

„Rád vás poznávám. Hodně jsem o vás slyšel a musím se přiznat, že obdivuji to, co jste dokázal.“ polichotil jsem mu, ale zároveň jsem říkal pravdu.

,Sakra, tohle je nějaké divné, takhle nevypadá normální upír. Ale co, třeba s ním bude sranda. Mohl bych ho vytáhnout na medvídky, vypadá jako prima kluk.´ Dolehly na mně myšlenky toho druhého upíra. Se zájmem jsem zvedl hlavu a podíval se na něj. Na obličeji měl usměv od ucha k uchu a v očích se mu objevily jiskřičky. Je tohle u upíra vůbec možné?

„Já tebe také Anthony. Předpokládám, že ten ples je na tvojí počest.“ odpověděl mi Carlais a stiskl mi ruku. Jenom jsem přikývl.

„Carlisle, než se pustíme do vypravování a debatování o tom, co se stalo za posledních pár let,“ a při tom se podíval na toho druhého upíra „tak bych tě chtěl o něco požádat.“ řekl Caus a upřeně se na něho díval. Carlisle si ho měřil pohledem, ale přitom vůbec na nic nemyslel.

„O co se jedná?“ povzbudil ho, ale pořád zůstával ostražitý.

„No... jednalo by se taky o Anthonyho,“ a významně se na mě podíval.

,Co bych proboha měl dělat s následníkem? Lepší školu než tady nedostane.´ Myslel si Carlais.

,Co? A sakra! Doufám, že nebudeme muset zůstat ve Volteře. Brrr. Jde mi z toho tady mráz po zádech.´ Vždyť ten kluk se chová jako dítě, přerostlé dítě. Nad tím jsem se musel pousmát.

„Neboj, ve Volteře zůstávat nemusíte.“ odpověděl jsem mu na jeho otázku. On se na mě podíval s vykulenýma očima, až jsem myslel, že mu vypadnou a já je budu muset pochytat, aby se mu někam nezakutálely.

,Hmm. Zajímavé, takže nadaný.´ uslyšel jsem Carlisleovy myšlenky. Jenom jsem se na něj otočil a usmál se.

„Takže, o co se jedná?“ ta otázka byla mířená na mě. Já se podíval na Cause, ale ten se jenom usmál a pokynul mi rukou, abych mu to řekl. ,Tak do toho. Je lepší když mu to řekneš sám.´

„Chtěl jsem vás poprosit o to, jestli bych s vámi mohl odejít z Volterry a přidat se k vám.“ Carlaila to trošku zaskočilo a šokovaně těkal očima mezi mnou a Caiusem. Ten druhý vyvalil oči ještě víc a já jsem se o něj začal znovu strachovat. Carlail zahlédl můj pohled a podíval se stejným směrem.

„Sakra Emmette!!! Koukej se uklidnit, chováš se jako hulvát.“ zahřímal Carlail. Emmett se probral z šoku a něco si zamumlal.

„Nedám ti odpověď hned, nechám si čas na rozmyšlenou. Ale rád bych o tobě něco věděl, jestli mě chápeš.“ je obezřetný, to se mi líbilo a zdá se že Volturiům moc nedůvěřuje.

„Ano. Tak já začnu úplně od začátku.“ Carlaila to překvapilo, ale zároveň i potěšilo.

„Narodil jsem se tady ve Volteře, bude tomu už 300 let. Moje matka byla člověk a porod nepřežila. Byl jsem z jedné čtvrtiny upír a ze tříčtvrtin člověk, proto jsem musel být ve svých 18 letech proměněn, v té době se také zastavil můj růst. Díky tomu všemu jsem hezčí než běžný upír a mám i jinou barvu očí. Do své přeměny jsem jedl převážně lidské jídlo a minimum zvířecí krve, teď sice mohu jíst lidské jídlo, ale vyhledávám ho pouze v případě nejvyšší potřeby. Z lidského jídla moje tělo nedostává dostatek energie jako z krve a mám dar. Umím číst myšlenky ostatních. A to je asi tak vše.“ Podíval jsem se na Caiuse a pak zpátky na Carlaila. Ten se na mě koukal se zamyšleným pohledem. Nechtěl jsem být rušen jeho myšlenkami, a tudíž jsem jeho i Emmetta radši zablokoval.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ čekal jsem to, a proto jsem mu kývl.

„Proč chceš odejít z Volteri ?“ na jeho výraze byla vidět zvědavost. Já jsem pouze bolestně zkřivil obličej, ale měl to být spíše pokus o lehký usměv. To ho trochu zarazilo.

„Abych řekl pravdu, původně v tom bylo to, že jsem chtěl jít studovat, podívat se do světa a poznat jiný život. Ale teďka se k tomu přidala ještě jedna maličkost.“ povzdechl jsem si a podíval jsem se na Caiuse. Ten se na mě lítostně podíval a naznačil, že bude pokračovat sám.

„No ono je to trochu složitější. Anthony dostal podmínky, za kterých může Volteru opustit,“ s lítostivým pohledem koukal na mě „vymyslel je Aro a já se musím přiznat, že některé se mě ani jeho otci nelíbily.“ zamračeně se podíval do stolu.

„Caiusi?“ prolomil ticho Cairlail. Caius zvedl hlavu.

„Promiň. Zamyslel jsem se. Tak dál, dostal šest podmínek:

První: Že odjede až po oslavě narozenin. - Byl rozhodnut odejít až po nich.

Druhá: Že bude žít s tebou. - Tohle jsem trochu nechápal. Hledal jsem v tom nějakou levárnu, ale na nic jsem nepřišel.

Třetí: Bude používat svoje druhé jméno a převezme tvoje příjmení. - Tohle je logické. A řekl bych, že ani to co používá zde nikde jinde používat nechtěl.

Čtvrtá: Vzít si Arovu dceru. A to je kámen úrazu.

Pátá: Až se rozhodneme s bratry odejít z trůnů a přenechat ho mladším, tak musí oba usednou po svém boku. Každý na svůj. - Tohle se mi vůbec nezamlouvalo. Nechce se mi věřit, že by Aro někdy trůn opustil.

Šestá a poslední: Když bude mít Voltera trable, spíše to Aro nebude zvládat na bojišti. Musí se vrátit a pomoci, pokud splní misi, na kterou byl přidělen, bude se moc vrátit zpět k vám. - tohle se mně ani Marcusovi nelíbilo. Dokážeme si představit, že ho bude volat každou chvilku a kvůli každé maličkosti. Víme moc dobře, že ho využívá pro vlastní potřeby a Anthony si je toho plně vědom, ale odporovat se nám moc nechce. Doufám, že nás chápeš.“ upřeně hleděl na Carlaise a čekal na jeho reakci. Carlail nad něčím přemýšlel a já mu nechal jeho soukromí.

„Anthony, jak je to s tou svatbou. Kdy se předpokládá, že si ji vezmeš?“ ptal se a při tom na mě upřeně hleděl. Kdybych mohl tak bych se byl červený jako rajče.

„No... abych řekl pravdu... ono to bude asi tak za 200 let, plus nějaký ten den nebo rok navíc.“ řekl jsem se sklopeným pohledem na svoje ruce. Cítil jsem jejich zvídavé pohledy, ale myšlenky jsem se jim neodvážil číst. Nakonec jsem se na něho podíval. Na jeho tváři byl udivený výraz.

„No... ona... jak bych to jenom řekl... má se narodit v průběhu oslavy.“ Tentokrát jsem držel a hleděl na něj. Jeho pohled se přenesl ze mne na Cauise.

„Je to pravda?“ zeptal se ho s nádechem nevěřícnosti.

„Bohužel... Ano. Mě ani Marcusovi se to nelíbí, ale co zmůžeme proti Arovi. Jediný kdo se mu může postavit je Anthony a potom jeho nenarozená dcera. S Marcusem jsme přemýšleli nad vhodnou dobou a shodli jsme na dnech těsně před svatbou.“ odpověděl mu Caius.

„Takže. To znamená, že bude zasnouben s novorozencem. Hmm... a kdy se ti dva sejdou?“

„V den svatby před oltářem.“ řekl stručně Caius. Na tuhle odpověď Carlail nevěřícně kroutil hlavou, ale mojí pozornost upoutal bublající smích za mými zády. Otočil jsem se a viděl Emmetta jak se dusí smíchy. Výhružně jsem na něj zavrčel, ten si z toho však nic nedělal. Přišel ke mně a poplácal mě po rameni.

„Kámo ty máš ale pech. Zasnoubení s novorozencem. Fakt tě lituju.“ dostal ze sebe se smíchem Emmet. Jenom jsem se na něj zašklebil, byl by z něj skvělý starší brácha.

„EMMETTE!!!“ zahřměl na něj Carlail. Emmett jenom pokrčil rameny.

„Carlaile, já myslím, že bychom ho měli vzít sebou. Vypadá jako príma kluk a myslím, že s ním bude bezva sranda. A já budu mít konečně nějakýho sourozence a nebudu pořád doma sám.“ pomáhal mu se rozhodnout a při tom dělal psí oči.

„Zrovna jsem nad tím uvažoval. Bude chodit s tebou do školy a ty ho všechno naučíš a ukážeš.“ jakmile jsem tohle uslyšel od Carlaila, byl jsem štěstím bez sebe. Chtělo se mi tancovat a skákat třicet metrů do vzduchu. Zářivě jsem se na oba usmál.

„Děkuju, vám oběma. Emmette nechceš jít na lov? Vím kde jsou tady nedaleko nějací medvídci.“ podíval jsem se na něj s nadějí v očích a v těch jeho jsem spatřil jiskřičky radosti, které se objevují u pětiletých dětí. Naznačil jsem mu, ať jde za mnou a vyběhli jsme z pracovny a pokračovali dál za zdi Voltery.

Caius

„Moc ti děkuji, že ho vezmeš k sobě. Hodně mi na něm záleží.“ řekl jsem Carlailovi, když jsme zůstali sami.

„To vidím. Ti dva si budou rozumět a možná se Anthonymu povede konečně zkrotit to přerostlé dítě.“ Oba dva jsem se tomu zasmáli. Já měl alespoň klid, že bude Anthony v pořádku a pod dohledem.