Prolog
Marcus
Proč musí pořád někdo porušovat pravidla? Sedím se svými bratry v trůním sále a Aro řeší zase nějaký přestupek. Jenom nechápu, proč mě nenechal jít za Johannou. Stejnak jsem pořád duchem u ní, a Aro zná můj názor, včera jsme o tom diskutovali. Podívám se na bratry a vidím, že jsou také napjatí.
„Marcusi!!!!!!“ ozve se celou Volterrou křik Lyi a všichni víme co se děje. Můj syn přichází na svět. Podívám se na Ara a ten okamžitě kývne. Rychlostí světla vyběhnu z trůnního sálu.
Během vteřiny jsem v jejím pokoji, sednu si na postel, chytím Johanninu ruku a povzbudivě se na ní usměji, i když vím, že to nemusí přežít. Najednou vycítím pohyb za sebou a ohlédnu se. Do pokoje s Lyou přišla i Katy, naše ošetřovatelka. Lya zůstane v rohu místnosti. Podívám se na Kate a kývnu na ni, aby začala. Vezme skalpel do ruky a provede císařský řez, během sekundy se ozve pláč mého syna. Podívám se na Johannu a začnu se k ní sklánět, abych ji mohl přeměnit. Ona mě však rukou zastaví a s posledním výdechem řekne:
„Postarej se o Anthonyho.“ Zavře oči a na jejím obličeji zůstane jen nepatrný a něžný usměv.
„NÉÉÉÉÉÉÉ! Proč, proč, proč!“ a se vzlykáním jí položím hlavu na rameno.
Kate mi položí něžně a soucitně ruku na rameno.
„Odnesu vašeho syna na ošetřovnu, musím ho umýt a zjistit z jaké části je upír. Jdete se mnou nebo tu ještě chvíli zůstanete?“ zeptá se Kate.
Zvednu hlavu a se smutným výrazem se na ni podívám.
„Jdu s vámi. Lyo, prosím, můžeš se postarat o tělo mé ženy?“ poprosím ji. Ona se smutným výrazem jenom přikývne.
„Pohřeb potom zařídím,“ dodám ještě, než odejdu ze dveří za svým synem.
Kate se vydá upíří rychlostí na ošetřovnu a já jdu pomalým lidským krokem za ní.
Když dorazím na ošetřovnu, vidím už svého syna umytého a oblečeného. Antony, jméno, které se jí líbilo. Před měsícem, když jsme vybírali jméno, poté, co jsme zjistili, že to bude syn. Já jsem chtěl Anthonyho a Johanně se líbilo jméno Edward, nakonec jsme se shodli na Edwardovi, ale její poslední přání bylo Anthony. Přemýšlel jsem teď nad tím, a rozhodl se, že bude mít obě. Ano, bude to tak: Edward Anthony Masen Volturry. Rozhodl jsem se mu dát i rodné příjmení jeho matky.
Podívám se na něj a vidím, že na mě hledí pár zelených očí, které jsem měl za lidského života a na hlavičce rezavé chmýří, které má po Johanně. Teď, když ho mám v náručí, cítím jeho srdíčko, jak bije.
Najednou se otevřou dveře na ošetřovnu a vejdou tam oba moji bratři. Soustrastně mi položí své ruce na ramena. Já k nim zvednu hlavu a podívám se z jednoho na druhého.
„Bratři, smím vám představit Edwarda Anthonyho Masena Volturry.“ řeknu jim a podívám se na syna ve svém náručí.
Oba se usmějí „Hezké jméno jste mu vybrali.“
Ano můj nástupce na trůn.
Všichni se otočíme ke dveřím ošetřovny, ve kterých stojí Kate.
„Tak jak?“ Zeptá se, Aro. Já ji jen upřeně pozoruji a čekám.
„Je z jedné čtvrtiny upír a ze tří čtvrtin člověk.“ odpoví.
Obličej se mi stáhne do bolestivé grimasy, „Co to znamená pro nás a pro něj?“ zeptám se Kate.
Ona se na nás upřeně podívá „No, v jeho 18. letech se mu zastaví růst, ale bude muset být kousnout, jinak by mohl, podlehnou zraněním v boji nebo lidským nemocem.“
„Dobře, do svých 18.-tin neopustí stěny Volterry a bude hlídán. Jeho garda se bude častěji krmit a do přeměny se nebude účastnit žádné společenské akce ani soudů.“ odpoví Aro a podívá se na mne, jestli s tím souhlasím. Jenom kývnu na souhlas. Nikdo totiž nechce přijít o prvního následníka trůnu.
„A co jeho přeměna?“ zeptám se naléhavě.
„Nebude probíhat jako u člověka. Bude zkrácena na dva dny a neměla by být tak bolestivá.“ odpoví povzbudivě Kate. Alespoň něco oddechnu si.
