..Devil..

Půl roku už patřím do rodiny a mé příjmení se vrátilo. Cullen, jak krásně to zní a ještě krásnější je snubní prstýnek, který se před měsícem ocitl na mém levém prsteníčku.

Táta si sice pořád něco brblá pod fousy, ale to už jsem přestala řešit, jediný kdo chodí pořád, jako kakabus je Edward. Díky jeho zázračné schopnosti, která mě teďka jenom rozčiluje, vidí tátovi do hlavy.

„Edwarde? Co se zase děje?“ zeptám se ho, když se vedle mě napne, jako luk.

„Alice měla vidění a vůbec se jí nelíbí.“

„Co viděla?“

„Volturriovi  se chystají na návštěvu,“

„V tom je nějaký problém?“

„V den svatby,“ oznámí mi termín jejich příchodu.

„Tak změníme datum.“

„To nejde, už je všechno připravené a hosté pozvaní.“

„Co tedy budeme dělat?“

„Nic, normálně se budeme připravovat na svatbu, jenom hostů bude trošku víc,“ řekl skoro klidným hlasem.

„Trošku? Kolik jich přijde?“ ptala jsem se už se zděšením.

„Celá garda. Staví se tady cestou zpět do Itálie, měli nějaké nepokoje kousek od nás.“ Proč je tak klidný?

„Takže přijdou pozítří? Co Denaliovi, kdy ty dorazí?“

„Zítra večer, proč?“ zeptal se se zájmem.

„Jenom abych se připravila psychicky na Tanyu, její slintající pohled na tebe a vražedný na mě,“ oznamovala jsem mu s ledovým klidem.

„Ty si s tím pořád děláš hlavu?“ ptal se nechápavě.

„Hlavu? Ne jenom mě s tím štve. Proč se nenajde někoho jiného, moc dobře ví, že ty jsi už zadaný a já tě pustit nehodlám,“ oznamovala jsem mu s úsměvem.

„Já tě také pustit nehodlám.“ Vracel mi s nádherným úsměvem a jemně mě políbil.

„Bello! Přivezla jsem šaty, pojď si je zkusit,“ rozlehl se domem Alice hlas.

„Nepočká to chvilku?“ optala jsem se, i když mi byla odpověď předem jasná.

„Ne!“

„Promiň, musím za tvou šílenou sestrou,“ oznámila jsem Edwardovi, naposledy jsem ho políbila, zvedla se z postele a šla k Alice do pokoje na zkoušku svatebních šatů.

„Tak pojď, bude to jenom chvilka a pak se můžeš zase za ním vrátit.“ Přivítala mě usměvavá Alice.

„Tak ať to mam už za s sebou.“

Alice zaplula do skříně, odkud vytáhla černý pitel, který skrýval svatební šaty. Podle instrukcí jsem zavřela oči a nechala, Alice ať si semnou dělá, co chce. Prostě jsem se stala na chvíli její oblékací panenkou.

Po půl hodině mučení a otáčení ze strany na stranu mě Alice propustila, ale místo abych šla do pokoje, zamířila jsem po schodech do přízemí.

„Jdu na lov,“ řekla jsem směrem k pianu, u kterého seděl Edward a brnkal si nějakou novou melodii.

„Mam jít s tebou?“ zeptal se ihned.

„Chci jít sama,“ odpověděla jsem mu a usmála se na něj. Jenom kývl na souhlas a otočil se zpět k pianu.

Vyběhla jsem balkonovými dveřmi ven a zamířila hluboko do lesa, kde jsem natáhla pachy a vydala se za stádem srn.

Vysála jsem dvě srny a vydala se pomalím lidským krokem zpět. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, vzpomínala jsem na setkání se svojí rodinou, Edwardem, první polibek.

Byla jsem v polovině cesty, když se zamnou, ozval šramot. Díky svému zamyšlení jsme je zaslechla na poslední chvíli, než jsem se stačila otočit, tím směrem, přetáhl mi někdo nějaký tmavý pitel přes hlavu. Snažila jsem se křičet, ale díky tomu, že jsem měla ještě přes ústa ruku, mě nebylo slyšet. Proto jsem se snažila co nejvíce kroutit, ale ocitla jsem se v pevném sevření, tím jsem pochopila, že se jedná o upíra. Nechápala jsem, co po mě chtějí.

Táhli mě někam po lese, nakonec nacpali do auta a kolem mého hrudníku se opět ovinuly paže a já se ocitla v pevném sevření. Auto se rozjelo a mířilo někam pryč. Poslouchala jsem svištění kol a hodiny míjely, nevím, jak dlouho jsme jely.

Najednou auto zastavilo a někdo mě vytáhl násilím z auta. Postrkávali mě a já klopýtala tím směrem, nevěděla jsem, kam jdu, ale měla jsem z toho špatný pocit. Po asi dvou hodinách chůze jsme zastavily a já uslyšela otevření nějakých dveří, do kterých jsem byla donucena vejít.

Podle pachů kolem jsem byla vedena zatuchlou a vlhkou chodbou, zastavili mě o chvíli později, kdy někdo otevřel další dveře.

Pytel z mojí hlavy zmizel, ale než jsem se stačila rozkoukat strčily mě do místnosti a dveře za mnou se zavřely a já se ocitla ve tmě.

„Nikdo a nikdy tě tu nenajde,“ ozvalo se zpoza dveří a rozhostilo se ticho, které mělo být na zbytek věčnosti mým společníkem, ale třebas jednou za několik let se pokusí někomu mě najít a pustit.

Prošla jsem místnost, ve které jsem zůstala sama. Byla malinká, jako cela, úzká a podlouhlá. Sesunula jsem se naproti dveřím na zem a moje mysl se rozeběhla všemi směry.

Poslední moje myšlenky patřily Edwardovy a pak se moje tělo začalo bránit spánkem. Dlouhým, hlubokým spánkem, ze kterého nevím, jestli se vzbudím.

KONEC