..Devil..

Konečně jsme s Jane byly hotové a připravené na dnešní velký večer, ale ještě před tím jsem musela něco vyřídit.

„Jane, jdu za Arem kvůli té svatbě, do které mě pořád nutí,“ sdělila jsem mezi dveřmi.

„Dobře, tak já jdu najít Demetriho a sejdeme se na plese.“

„Bezva,“ potvrdila jsem souhlas.

Vyšly jsme z pokoje a každá se vydala na jinou stranu chodby. Cestou jsem potkala pár upírů, už v oblecích. Nejspíše čekající na svůj doprovod. Všichni mě pozdravili kývnutím hlavy a já jim to oplácela. Dneska se nehrálo na postavení v gardě, ale na to, zda jste muž či žena.

Zaklepala jsem na dveře Arovy pracovny a vešla. Přesně jak jsem očekávala, seděl za stolem a hleděl do nějakých papírů.

„Myslel jsem si, že přijdeš,“ řekl, aniž by zvedl hlavu.

„Vážně?“ Chytrý jak rádio, jako vždycky.

„Rozmyslela sis tu svatbu?“ zeptal se přesladce.

„Jak se to vezme. Budu se vdávat, ale kdy budu já chtít, s kým budu chtít a koho budu chtít.“

„Vážně? A můžeš mi sdělit kdo je ten šťastný?“ vyptával se.

„Samozřejmě, že můžu. Je to muž, který získal mé srdce, ještě když jsem byla člověk,“ přesladce jsem se na něj usmála.

„Člověk? To nepřipadá v úvahu, znáš pravidla.“

„Kdo tady mluví o člověku? Já tedy ne.“ Musela jsem se usmívat, takhle jsem Ara ještě nikdy nezblbla.

„Takže je to upír, ale jak tě znám, nejspíš v tom bude háček a ten se mi nebude líbit.“ Tak on si myslí, že mě zná? No to mě podržte!

„Já žádný háček nevidím, miluju ho, miluju jeho rodinu a je na zvířátkách jako já, tak jaký háček?“ Aro sebou při slově „zvířátkách“ trhnul.

„To je ten problém! Zvířata! Já to tušil! Ty si prostě nemůžeš najít normálního upíra, co se živí lidmi?“

„Ne! Jemu patří moje srdce a nikomu jinému ne, už to lidské jsem mu dala! Pokud se ti to nelíbí, tak odcházím. Ne, já odcházím. Po plese s ním odjedu a opovaž se mi v tom zabránit, vzpomeň si, co jsi mi slíbil, když jsi mě chtěl do gardy! Mně ani jemu a jeho rodině nezkřivíš ani vlas na hlavě! Rozumíš?“ Tentokrát jsem už vážně soptila.

„Jak chceš. Řekneš mi alespoň, která rodina to je?“ ptal se kousavě.

„Cullenovi.“

„Proč oni? To jsi se musela přidat zrovna k nejnadanější rodině, která existuje a posílit ještě jejich řady?“ ptal se nevěřícně.

„Tak o tohle ti jde…“ už jsem to konečně pochopila, „tobě jde o to, aby tě nechtěli svrhnout z trůnu? Aro, oni o tvůj trůn nestojí, mají rádi svůj život, který žijí mezi lidmi, ale to ty nikdy nemůžeš pochopit. Možná kdyby ses někdy šel podívat za hradby tohohle hradu, poznal bys opravdový svět.“

„Isabell, já za hradbami tohohle hradu byl už několikrát.“

„Aro, já nemyslím tvoje výpravy, ale vyjít si mezi lidi, bez gardy jen tak sám. Obléct si normální věci, vzít si kontaktní čočky a jít se projít a pozorovat život kolem tebe. Možná bys pak pochopil, proč se jiní rozhodli žít jako lidé,“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale vysvětlete něco tak dubové palici jako je Aro.

„Dobře tedy, budu o tom přemýšlet, ale teď už je čas jít. Už jsem ti řekl, jak ti ty šaty sluší?“ Vstal od stolu, obešel ho a nabídl mi rámě. Ze zdvořilosti jsem přijala a vydala se s ním do velkého sálu, kde se konal ples.

Před hlavními dveřmi se zastavil, předal mě čekajícímu Edwardovi, kterého zároveň provrtával pohledem a sám se zavěsil do nějaké blondýnky.

„Jsi nádherná,“ vysekl mi poklonu Edward.

„Doufám, že na ni dáš pozor. Mám ji jako vlastní dceru, běda jestli se jí něco stane, Edwarde Cullene,“ vrčel Aro našim směrem.

„Neboj, Aro, se mnou jí nic nehrozí,“ usmíval se na mě Edward.

„Půjdeme postraním vchodem, nechci vyvolat rozruch, na to si vystačí Aro sám a nejsem porcelánová panenka!“ poslední dvě slova jsem zavrčela dost nahlas, aby mě slyšel i Aro.

Vešli jsme do sálu ve stejnou chvíli, kdy se otevřely hlavní dveře a Aro vešel, takže si nás nikdo nevšímal. Proplétala jsem se v závěsu za Edwardem, který měl namířeno na druhou stranu sálu a tudíž to musel vzít velkým obloukem.

Začal zpomalovat a já dostávala čím dál tím větší strach. Nejen že nikoho z nich nepoznám, ale ani nevím, jestli jim nebudu vadit. Popravdě jako člověka mě měli rádi, ale co jako upíra?

Zastavili jsme před šesti upíry, pět na mě koukalo jako na ducha a upírka, co vypadala jako střapatý elf, se usmívala a vypadala, jakoby se na mě chtěla samou radostí vrhnout.

„Konečně, konečně, konečně…“ švitořil ten skřítek a začala vzpomínat, komu ten hlas patřil. Alice! Ne to ne, ať si nemyslí, že mě hnedka přemluví na nákupy! Vrčela jsem v duchu. A ten upír vedle ní tedy musí být Jasper, takže dva už mám, ještě zbývají čtyři.

„Bello, tohle je moje rodina. Ty ji Samozřejmě už znáš, ale dovol, abych ti ji představil pro tvé už teďka vidomé oči,“ začal Edward.

„Bello? Jsi to opravdu ty? My jsme se tak báli, že už tě nikdy neuvidíme,“ skočila mu najednou do řeči upírka, kterou držel kolem pasu blonďatý upír a než ji stačil zastavit, vrhla se mi kolem krku a vzlykala bez slz na mé rameno. To objetí a mateřský tón v hlase mi připomněl…

„Esme?“ Na důkaz, že jsem si domyslela správně, mě ještě více sevřela a víc se rozvzlykala. Přistoupil k nám blonďatý upír a chlácholivě ji začal hladit po pažích a jemně ji odtahovat.

„Carlisle?“ zeptala jsem se jeho směrem. Pouze mně přikývl a usmál se.

Otočila jsem se na dvojici stojící mezi ostatními.

„Rosalie, Emmette, ráda vás vidím a to myslím doslova,“ řekla jsem s úsměvem.

„Jak... Bello… ty… nevěřím… vidíš… mě… fialová?“ dostal ze sebe změt nesmyslů Emmett.

„Ano, vidím tě,“ smála jsem se spolu s ostatníma. Najednou mi zmizela zem pod nohama a já se ocitla v Emmettově medvědím objetí.

„Já chci taky! Okamžitě ji pusť!“ vztekala se Alice.

Pocítila jsem zase pevnou zem pod nohama a ocitla se v objetí toho skřítka.

„Alice, prosím, už mě pusť, pomačkáš mi šaty,“ zkusila jsem to na ni přes šaty, když jsem se jí nemohla vytrhnou a kupodivu to zabralo.

„Jaspere,“ pozdravila jsem ještě posledního člena rodiny.

„Bello,“ oplatil mi s úsměvem.

„Tak, když jsi je už poznala sama, smím tě požádat o tanec?“ pošeptal mi do ucha Edward.

„Samozřejmě,“ vyhrkla jsem a už jsme si to mířili na parket.

Protančili jsme s Edwardem celou noc a já mu mezitím vyprávěla svůj příběh. Nejvíce ho zajímal upír, co mě napadl, ale díky tomu, že jsem neviděla, nemohla jsem ho poznat. Největší radost měl z toho, že odjíždím s nimi, sice nevím, jestli si Aro jednou nevzpomene, což jistě vzpomene a nebude potřebovat můj dar při nějaké bitvě, ale pevně věřím v to, že ne.

Ráno mě Edward doprovodil ke dveřím pokoje a velice nerad odešel za svou rodinou, ale ještě před tím mi stačil pošeptat, že má pro mě překvapení, ze kterého budu nadšená a nakonec mi věnoval polibek, prý na dobrou noc.