..Devil..

Byli jsme pozvaní na 11 :00 do divadla školy. Když jsme vešli, ti z posledních řad se na nás udiveně dívali. Posadili jsme se doprostřed.

Bylo 11:05 a přišla komise, pozdavili nás, pronesli řeč, posadili se na svá místa a začali vyvolávat podle abecedy. Nevěnoval jsem nikomu žádnou pozornost, jenom čekal, až přijdeme na řadu my. Jako první šla Alice se svou zobcovou flétnou, pak jsem přišel na řadu já, vytěsnil jsem ze své mysli myšlenky všech okolo a sednul si k pianu, které bylo na pódiu a plně se položil do hraní. Když jsem skončil komise na mě s údivem hleděla. „Velký talent.“ „Bože, takový talent od přírody.“ Po mě šel Emmett se svým violončelem a také všechny uchvátil. Po nějaké době přišli nařadu Rosalie s Jasperem a dopadli stejně jako my. Což znamenalo, že místa máme zaručená. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas porotce.

„Takže dnes poslední Isabella Swanová.“ vyzval dívku sedící v první řadě. Ona se zvedla a pomalu šla na pódium a potichu si něco mumlala. Když jsem se zaposlouchal lépe, tak jsem zůstal překvapeně hledět. Ona si počítá kroky? Odtrhl jsem oči od jejích rtů a prohlédl si ji celou. Měla bohaté, vlnité hnědé vlasy a čokoládově hnědé oči. Už stála na pódiu a pomalu si vkládala housle pod bradu. Když se divadlem rozezněly tóny skladby, zůstal jsem na ni udiveně zírat. Otočil jsem se na své sourozence, ale ti na tom byli stejně jako já. Tuhle skladbu jsem za svůj dlouhý stoletý život nikdy neslyšel. Tolik emocí, které v tom byly. Tuhle píseň musela složit sama. Tóny houslí pomaličku ustaly a dívka se uklonila.

Z ničeho nic se na pódium přiřítil čokoládově hnědý labrador. Zděšeně jsem se podíval po porotě, ale ta se jen usmála a nic neříkala. Zvláštní. Svůj pohled jsem přesunul zpět na dívku. Pes přišel těsně k ní a s opřením se k ní posadil. Ona natáhla ruku a pes jí vložil čumák do ruky a odešli spolu.

Po pěti minutách se vrátila porota a oznámila nám své rozhodnutí. Přijali mě i všechny moje sourozence, tu záhadnou dívku a další tři lidi.

Koukl jsem na sourozence a vydali jsme se k šatně pro bundy. Před divadlem jsme měli čekat na Carlaila s Esme. Najednou mě upoutal nějaký pohyb u vchodu do divadla. Vycházela ta dívka se psem. Pes měl na sobě nějaký postroj, najednou se zastavili před schody, které vedly na chodník. Pes zakňučel a ona se jenom podívala jeho směrem a kývla. Moje rodina zaznamenala, že je nevnímám a sledovali můj pohled. Dívali se na tu dívku, kterou pes zastavil na posledním schodu a ona jen kývla. Na chodníku se zastavili a na někoho čekali.

Pes se najednou začal vrtět ocasem a kňučet. Podíval jsem se tím směrem a viděl postaršího muže, jak jde k nim.

„Tati? Jsi to ty?“ zeptal se Bell.

„Ano, holčičko. Tak jak jsi dopadla? Ahoj Ali.“ objal svou dceru, poté pohladil psa.

„Tak co Ali, dával jsi mi na moji malou holčičku pozor?“ oslovený mu olízl obličej.

„Tati, jsem strašně ráda, že jsi mi sehnal Aliho, konečně můžu být víc samostatná. Jo a vzali mě!“ řekla mu a natáhla ruce před sebe, aby ho mohla obejmout. Ten přišel k ní a objal ji, pak chytil kolem pasu a pomalu spolu odcházeli k autu. Ještě chvíli jsem ji sledoval, ale vytrhl mě z toho Emm, který do mě šťouchl loktem.

„Haló, kde sakra lítáš? Koukej se vrátit na zem. Carlais sem jde.“ Podíval jsem se směrem kam nahnul hlavu.

„Tak co děti, jak jste dopadli?“ ptala se hned Esme a usmívala se na nás.

„Dostali jsme se všichni.“ vypískla Alice a šíleně se usmívala. Kdyby byla člověk, nejspíš by jí praskla pusa. Z ničeho nic se její výraz změnil. Rychle jsem se soustředil a pozoroval její vizi s ní.

Ta dívka a já. Jdem po ulici a ona je do mne zavěšená a usmívá se.

Najednou se obraz změní.

Sedíme spolu na lavičce, její prsty zkoumají každý kousek mého obličeje. Ona má zavřené oči a plně se soustředí, její prsty se dotknou mých rtů. Chvíli na nich zůstanou, najednou se začne přibližovat a já na ní hledím. Po chvíli se naše rty setkají.

Alice procitne zpět a zářivě se na mě usměje.

„No konečně“ ujede jí potichounku.

„Alice, to nejde. Víš to sama moc dobře.“ odpověděl jsem.

„Copak jsi to neviděl? Vy budete spolu a nebude jí vadit tvoje tělesná teplota.“

„Ne, to nedovolím, to se nikdy nestane! Nemůžu přece ohrozit rodinu, vždyť jsme se teprve včera přistěhovali.“ všichni na nás koukají, ale zatím nic neříkají.

„Ale, ty už jsi se rozhod! Když jsi ji slyšel v tom divadle. Tomu se neubráníš, dřív nebo později stejnak podlehneš. Nemáš na to se od ní držet dál.“ prskala na mě v myšlenkách. Nasupěně jsem na ni zavrčel, ale to už nevydržel Carlais.

„Můžete nám říct co se tady děje?“ Podíval jsem se po ostatních členech rodiny a obrátil pohled zpět na Alice.

„To se nestane!“ zavrčel jsem a odcházel ke svému autu.

„Povíme vám to až doma, tady na to není vhodné místo.“ pověděla jim Alice. Všichni přikývli a vydali se k autům.

 ...

Do divadla mě odvezl táta, ale dovnitř se mnou nešel. Potřeboval si něco zařídit.

Natáhla jsem ruku a čekala, až do ní Ali vloží svůj čumák, abych ho mohla pohladit. Během vteřiny jsem ho tam měla, usmála jsem se.

„Tak jdeme.“ řekla jsem mu. Odpovědí mi bylo slabé zakňučení.

Věděla jsem, že k divadlu vede 15 schodů. Ali se před nimi zastavil a kníknul, usmála jsem se a vydali jsme se nahoru.

Nahmatala jsem kliku od dveří, otevřela je a vešla spolu s Alim po boku. Zevnitř jsem slyšela hlasy a vydala se za nimi.

„Slečno! Sem psi nesmí.“ ozvalo odněkud přede mnou.

„To je v pořádku. Ona to má dovolené.“ ozval se vedle mě ženský hlas.

„Kdo to schválil?“ ozval se znovu první hlas.

„Ředitel školy spolu s ředitelem divadla.“

„Aha. V tom případě se vám omlouvám.“ vycítila jsem závan vzduchu. Sakra, asi mi chtěl podat ruku, to není zrovna to nejlepší.

„Já... promiňte, ale jestli mi podáváte ruku, tak jí nevidím.“ řekla jsem váhavě a přešlápla si.

„Pane Simone, mohl by jste ji dovést na její místo a projít se s ní po pódiu?“ řekla žena, která mě bránila. Otočila jsem se po hlase a usmála se. Jenom mi něžně stiskla ruku, že je to v pořádku.

„Tak tedy, pojďme.“ řekl Simon a vzal mě za ruku, kterou si vložil do připraveného ráměte.

Seděla jsem hned u pódia na první sedačce. Byla jsem za to místo vděčná. Ali se posadil hned vedle mě do uličky. Simon mě odvedl na pódium, které jsem si nejdřív prošla s ním a poslouchala, co mi říkal. Nakonec jsem si nacvičila příchod a nad odchodem jsem si nelámala hlavu, na ten budu mít u sebe Aliho. Simon mě odvedl na mé místo a s omluvou, že má ještě práci, odešel.

Během pěti minut začali do divadla chodit lidé. Poslouchala jsem jejich kroky, hlasy a těch nejbližších jsem slyšela i vzrušený tlukot srdce. Najednou jsem ucítila závan větru a na pódiu kroky. Komise se představila a pronesla řeč. Usadili se na svá místa a začali volat jména podle abecedy. Poslouchala jsem jednotlivé skladby, které hráli jmenovaní, ale nic mě neuchvátilo. Zaposlouchala jsem se až do skladby, kterou hrála jedna dívka na zobcovou flétnu. Uchvátila tím porotu. Podle toho, co jsem zaslechla od porotců, kteří seděli kousek ode mne, není tady jediná, má tu ještě několik sourozenců.

Uslyšela jsem na pódiu kroky a zpozorněla. Zavrzala židlička u klavíru a mě pohltila nádherná melodie.

Byla jsem z ní unešená a zároveň zoufalá, jak se po tak nádherných výkonech sourozenců Cullenových a Haleových mám dostat na školu i já?

Byla jsem čím dál víc nervóznější. Když jsem uslyšela své jméno, zvedla jsem se a pro jistotu jsem si počítala kroky směrem k pódiu. Ucítila jsem na sobě několik zvědavých pohledů, ale toho jsem si radši přestala všímat a vložila si housle pod bradu a plně se oddala své skladbě.

Hudba procházela celým mým tělem a ve mně vyvolala neuvěřitelně šťastný pocit. Když jsem dohrála, bylo v divadle ticho, jenom jsem zaslechla Aliho drápky jak běží ke mně a cítila, jak se vedle mě posadil a opřel se mi o nohu. Natáhla jsem ruku a cítila jeho teplý čumák. Divadlem se najednou rozlehl ohlušující potlesk.

Usmála jsem se a vydala se za Aliho pomoci zpět na své místo.

Komise se vrátila po pěti minutách a oznámila výsledky, byla jsem šťastná že mezi přijatými jsem i já.

„Slečno Swanová. Mohla bych s vámi na chvilku mluvit?“ byl to hlas ženy z rána. Jenom jsem kývla.

„Chci vám jenom říct, že vaší žádosti ohledně ubytování bylo vyhověno. Dostanete vlastní pokoj a svého pomocného psa můžete mít u sebe.“ řekla laskavým hlasem. Šťastně jsem jí poděkovala a vydala se ven z divadla.

Na schodech mi Ali pomohl. Cítila jsem, jak mě někdo upřeně pozoruje, ale nijak jsem to neřešila. Ali se zastavil pod schody a čekal. Najednou začal kňučet. Zaposlouchala jsem se a poznala tátovi kroky.

„Tati? Jsi to ty?“ radši jsem se zeptala.

„Ano, holčičko. Tak jak jsi dopadla? Ahoj Ali.“ obejmul mě a pak se sklonil k Alimu.

„Tak co Ali dával jsi mi na moji malou holčičku pozor?“ slyšela jsem něco mlasknout a bylo mi jasné, že ho Ali olízl.

„Tati, jsem strašně ráda, že jsi mi sehnal Aliho, konečně můžu být víc samostatná. Jo a vzali mě!“ byla jsem mu za Aliho neskonale vděčná a natáhla jsem ruce před sebe. Táta mi do nich vklouzl. Nakonec mě chytil kolem pasu a pomalu mě vedl. Zastavil se a já slyšela otevřít dveře od auta. Znovu jsem cítila jeho ruku kolem pasu, jak mě směruje do auta. Zavřel za mnou dveře a otevřel kufr. Cítila jsem zhoupnutí, jak Ali skočil do auta. Během chvilky i táta seděl v autě a mi jeli směr domov, kde mi pomůže zabalit mé věci.

Už se těším, konečně budu sama a Ali mi bude pomáhat.