..Devil..

Kola aut svištěla po dálnici 200 km/hod.

S Emmettem a Alicí jsme jeli jako první a neustále se předjížděli. Carlisle s námi držel rychlost, ale do závodění se nezapojil.

Alice a Rosalie jednoho večera navrhly, že by bylo hezké vyzkoušet si jednou bydlet na koleji. Klukům se to líbilo, mě to nakonec také přišlo jako docela dobrý nápad. Menší změna do našeho věčného života. Carlisleovi se to sice moc nelíbilo, ale nakonec uznal, že to bude dobrá zkušenost pro nás všechny. Esme nás chápala, ale byla smutná z toho, že nás nebude mít pod svými mateřskými křídly. Slíbili jsme jí, že budeme každou volnou chvíli a víkend s ní.

Esme koupila dům kousek za městem v lese. Carlisle bude každý den dojíždět do školní ordinace a v noci bude na telefonu. Díky tomu, že nespíme, bude pořád v pohotovosti.

Alice s Jasperem zařídili, aby jsme dostali pokoje vedle sebe. Sice budeme rozděleni podle pohlaví, ale budeme blízko sebe. Což je výhodné v tom, kdyby někdo z nás potřeboval pomoct, budou ostatní na blízku.

Začali jsme se přibližovat k městu. Zpomalil jsem, za mne se zařadil Emmett a Alice. Carlisle nás předjel a vedl nás do areálu kolejí.

Před naší kolejí jsme zaparkovali. Vyndali věci z aut a šli do pokojů. Carlisle s Esme se šli podívat do ordinace, jestli nebude potřebovat nějaké úpravy. Měli jsme se tam potom s nimi sejít.

Kolejní pokoje byly obyčejné. Jedna postel pro každého stejně jako skříň, stůl a židle. Každý pokoj měl vlastní malou kuchyňku, což je pro nás ideální, alespoň nemusíme nic předstírat a v nejhorším případě jíst. Při té představě jsem se s odporem oklepal. Koupelny byly na každém patře společné, jsou nově zařízené nebo tak alespoň vypadají.

Vybalil jsem si věci a spolu s bratry jsme se sešli s holkami před pokojem. Společně jsme se vydali do Carlisleovi ordinace. Když jsme vešli, Carlisle kontroloval lékárničku a zapisoval si léky, které potřebuje koupit. Esme kontrolovala vybavení a tvářila se trošičku naštvaně.

,Nic tady není,´ Koukla na Alici a ona hned přikývla. Nákupy si nikdy nenechala ujít, ať jde o cokoli.

,Je to tu docela deprimující, chce to změnu.´ plně jsem s Carlislem souhlasil.

„Takže budeme malovat?“ zeptal jsem se rovnou.

„Dobrý nápad.“ radovala se Alice.

Jeli jsme do nejbližšího obchodního centra, kde jsem nechali Esme, Alici, Jaspera a Emmetta. Já, Carlisle a Rose jsem jeli koupit vybavení do ordinace.

Carlisle cestou zavolal svému známému a domluvil se s ním. Vybrali jsme nové nástroje, ultrazvuk, dvě lehátka, zástěny, sterilizátor, stojany na kapačky, lednici na vzorky a mnoho dalších potřebných věcí. Domluvili jsme se, že velké zařízení nám přivezou hned ráno. Na cestě zpět jsme se stavili v lékárně a dokoupili obvazy, desinfekce, tampony, ortézy a léky.

Když jsme se vrátily před obchodní centrum, akorát z něj vycházeli ostatní. Emmett a Jasper ověšeni jako vánoční stromečky. Esme s Alicí měly na tvářích spokojené výrazy. Vše jsme daly do aut a vydali se nazpět do školní ordinace.

Zastavili jsme co nejblíže ke vchodu, vzali věci z aut a dali je k jedné stěně, kterou nám Alice ukázala. Poté se hned vrhla mezi věci. Po chviličce se napřímila s vítězným úsměvem a v ruce držela igelity na přikrytí nábytku. Chytla Rosalii za ruku a vpadly do ordinace. Esme mezitím našla barvy a začala je rozdávat. Mě dala broskvovou barvu a ukázala na ordinaci, popadl jsem štětec ze židle a vydal se malovat. Emmett s Jasperem dostali bílou.

„Strop.“ řekla jenom jedno slovo Esme. Poslušně vzali barvy s válečky a vydali se za mnou.

V ordinaci bylo už vše nastěhované doprostřed místnosti a přikryto igelity.

„Jdu pomoct Esme.“ řekla Alice s jejím poťouchlým úsměvem. Snažil jsem se v její mysli najít původce toho úsměvu, ale si jenom přehrávala slova písniček a překládala je do různých jazyků. Co zase ten skřítek skrývá?!

,Jdeme na to? Pomůžu ti.´ podíval jsem se směrem k Rosalii a přikývl. Podal jsem jí jeden ze štětců a dali jsme se do malování.

Když bylo vymalováno, otevřeli jsme okna a šli do čekárny. Ve dveřích jsem zůstal stát s otevřenými ústy a zíral na zeď v čekárně. Za mnou se začali štosovat i ostatní, Emmett zůstal vzadu a nic neviděl.

„Hej! Na co tam tak zíráte?! Já to chci taky vidět!“ Nakonec to nevydržel a popostrčil nás všechny, vylítli jsme z ordinace, když jsme získali zase rovnováhu, naše pohledy sledovaly zeď.

V tuhle chvíli mi došlo co Alice skrývala...

Přes celou zeď čekárny bylo namalované panorama nedalekého údolí. Vypadalo to tak opravdově.

Nikdo neměl slov a v hlavě žádné myšlenky, prostě vymeteno. Ticho naprosté, božské ticho. Tuhle chvilku, kdy nikdo na nic nemyslel, jsem si neuvěřitelným způsobem užíval. Nakonec mi to nedalo a podíval jsem se po ostatních členech rodiny, jejich tváře střídaly výrazy štěstí, udivení, zasnění, radosti a lásky.

Emmett držel Rosalii a ta se zabořenou hlavou do jeho hrudi vzlykala, kdyby mohla brečet měla by uslzené celé tváře.

Alici jiskřili oči a dívala se láskyplně na Jaspera. Ten byl se svojí schopností úplně mimo realitu. Tolik pocitů nedokázal zpracovat a utápěl se v nich, jeho nepřítomný pohled tomu nasvědčoval.

Carlisle s Esme stáli v láskyplném obětí a pozorovali údolí namalované na zdi.

V tuhle chvíli jsem byl šťastný s mimi, ale zároveň nešťastný. Nemam svojí druhou polovičku, kterou bych mohl k sobě přitisknou a plně si s ní vychutnat tuhle překrásnou chvíli.

Ještě dlouho jsem tam jen tak stáli a pozorovali obraz. Nakonec se pohnul Carlisle.

„Tak to jdeme nastěhovat zpátky?“ zeptal se velmi potichu v tu chvíli jsme ho mohli slyšet jenom my díky upířímu sluchu. Všichni se na něho podívali a jenom přikývli na souhlas. Jasper se pomalinku začínal vzpamatovávat. Alice ho chytla za rukáv mikiny a táhla ho do ordinace.

Po dvou hodinách bylo vše nastěhované. Carlisle s Esme jeli do našeho nového domu. Alice a Jasper jeli na lov. Rosalie s Emmettem se šli projít, ale jejich myšlenky se zaobírali jiným směrem. Já jsem se vydal prozkoumat společenskou místnost.

Nic zvláštního na ní nebylo. Všude bylo plno stolů, nějaké počítače podél zdi a velká televize uprostřed stěny. Otočil jsem se a vydal se hledat místnost, ve které by mělo být piano. Chtělo se mi hrát, napadla mě a vrývala se mi po mysli jedna skladba, která vystihovala jedinečnou chvíli v čekárně a nádheru obrazu na zdi.

Jak jsem šel zamyšlený po chodbě, uslyšel jsem piano. Šel jsem po zvuku a zastavil se přede dveřmi, na kterých stálo „Malý sál“, pomalu jsem je otevřel, abych dotyčného nevyrušil.

Za piánem seděl kluk, měl tmavě hnědé na krátko střižené vlasy s mírným rozcuchem, typoval bych mu tak 18 let. Nejspíš bude o rok víš než já.

Byl plně položený do hry, nechtěl jsem ho rušit a proto jsem se posadil do poslední řady. Chvilku po mě vstoupil do místnosti další kluk, vlasy měl na mikádo a blond. Najednou mě ovál proud vzduchu a já ztuhl. Upíři! Příchozí i kluk za piánem ztuhli a ve vteřině na mě hleděli přikrčeni do bojové pozice, ve které jsem byl okamžitě taky.

Hleděli jsme jeden na druhého. Zkoumal jsem jejich myšlenky a pouze jsem si utvrdil v tom, že jsou vegetariáni a to už nějakou dobu.

Uvolnil jsem svůj obraný postoj a dal ruce nahoru, aby viděli že se nechci prát. Oba se napřímili, ale byly stále ve střehu.

,Co ten tady chce?´ byly myšlenky toho u piána.

„Dovolte abych se představil. Jmenuji se Edward Cullen a spolu se svou rodinou jsme se přistěhovali.“ odpověděl jsem přátelsky a trochu se smál. Byl to tedy křečovitý smích, tak jsem doufal, že to nevypadalo jako nějaký škleb.

Najednou se rozlítly dveře a v nich moje vševědoucí sestřička s vytřeštěným pohledem, které byl v patách Jasper. Zaúpěl jsem neslyšel jsem, že přicházejí příliš jsem se soustředil na ty dva neznámé.

Když ti dva uviděli Jaspera a jeho bojem s novorozenými zjizvený obličej od kousnutí, zaujali obrané postoje a potichoučku začali vrčet. To samé udělal i Jasper a postavil se před Alici, aby ji mohl chránit. Alice byla nejdřív v šoku, ale z toho se rychle vzpamatovala a s nesouhlasným pohledem pozorovala Jaspera.

,Proboha. Kolik jich tu ještě je?´ ptal se sám sebe v myšlenkách ten blonďák a vůbec se mu nelíbilo, že jsou tak daleko od sebe.

„Dohromady je nás sedm. A vás?“ odpověděl jsem mu v klidu na nevyřčenou otázku.

Udiveně na mě hleděli. V tu chvíli zasáhla Alice.

„Ale no tak. Přece se nebudete prát. Vím, že nám nic neuděláte, stejně jako my vám.“ řekla se svým oslňujícím úsměvem. Přešla před Jaspera, který na ní zmučeně hleděl a nevěděl, co má dělat.

,Promiň. Neviděla jsem je. Netušila jsem, že by tu někdo mohl být. Viděla jsem je na poslední chvíli.´ Alice se mi v myšlenkách omlouvala a hodila po mě smutný pohled. Jenom jsem kývnul, že je to v pohodě. Otočila se k blonďákovi, pomalu k němu přišla a podávala mu ruku.

„Ahoj já jsem Alice, tohle je můj manžel Jasper a brášku už asi znáte.“ ukázala na Jaspera a na mě, ale očima stále sledovala toho upíra.

„A ty?“ zeptala se nevrle, když se neměl k odpovědi.

„Michael.“ vzdal to nakonec blonďák. Pomalu se napřímil a podíval se na toho druhého.

„Max.“ odpověděl ten od piána.

Alice se zářivě usmála a přitáhla si Jaspera k sobě.

„Vidíš?! Já říkala, že budou v pohodě.“

„Já vím, ale stejnak...“ začal Jasper a chtěl se s ní hádat, ale když viděl její vraždící pohled, raději si to rozmyslel.

Ten den jsme získali nové přátele, ale na jak dlouho???